Září 2007

PAULEY FOTKYYY

21. září 2007 v 10:50 | emily-fftl
http://upload.moldova.org/movie/actors/p/pauley_perrette/thumbnails/tn2_pauley_perrette_4.jpghttp://delivery.viewimages.com/xv/71729732.jpg?v=1&c=ViewImages&k=2&d=17A4AD9FDB9CF19396908EAF14430D35E669062AC87A27ECAB510F795428C409http://delivery.viewimages.com/xv/73366234.jpg?v=1&c=ViewImages&k=2&d=17A4AD9FDB9CF19396908EAF14430D35704FA8FBED0B390816546997BC5232E6http://l.yimg.com/img.tv.yahoo.com/tv/us/img/site/49/09/0000034909_20061021034308.jpghttp://z.about.com/d/tvdramas/1/0/_/5/paulperette.jpg

citaty

20. září 2007 v 20:07 | emily-fftl |  citaty
♥1.)Neplač za láskou, keď sa ti stratí, keď to bola láska, tak sa ti raz vráti.... ♥2.)Len raz sme na svete, len raz sme mladý, len raz sa môžeme milovať a mať sa radi. ♥3.)HNEV=každému BOZK=niekomu SRDCE=len tebe a nikomu inému ♥4.)Najlepší spôsob ako uskutočniť vlastné sny, zobudiť sa!!!!!!!!! ♥5.)Kedy človek pozná, že umrieť musi???je keď sám seba sa pýta..Kde si??? Kedy človek pozná, že miluje??? Vraj keď spraví chybu...ktorú lutujee...... ♥6.)Priat el je niekto, pred kým môžeš premýšľať nahlas.. ♥7.)Nikto múdry z neba nespadol, zhodlili nás dva ♥8.)Staraním sa o šťastie druhých nachádzame svoje vlastné šťastie. ♥9.)Nehovor tvojmu priateľovi to čo nechceš aby počul tvoj nepriateľ. ♥10.)Ži dnes a bojuj zajtra ♥11.)Lepší hrozný koniec ako hrôza bez konca ♥12.)CHECEM TVOJE PERY HLADIť MOJIMI, DAť NA NE BOZK JEDINý. POVEDAť, žE ľUUUUBIM ťA....TAK POVEDZ žE AJ TY MňA... ♥13.)Niekedy je klamstvo nevyhnutné, aby sme iným dali šťastie... ♥14.)Myšlien ka letí, slová idú peši... ♥15.)Trocha smelosti má väčšiu cenu, než tona opatrnosti..... ♥16.)Le n to čomu sami veríme, uveria ostatný nám... ♥17.)LÁSKA je silnejšia ako akákoľvek sila a múdrejšia ako filozofia.... ♥18.)Niet takej bolesti, ktorú by nezmenšil a nezmiernil čas... ♥19.)BOLESŤ a RADOSŤ sú sestry, jedna bez druhej nemôžu byť...... ♥20.)Priateľ je ten, ktorý ti zaspieva pieseň tvojho srdca, keď ty sama zabudneš jej slová....... ♥21.)Keby sme čakali na stretnutie s ideálom, stravili by sme celý život čakaním....................... .............................. .............................. ... ♥22.)Život musíš brať vážne, ale nie tragicky.Keď nájdeš v živote cestu bez prekážok, určite nikam nevedie........... ♥

gerard sa nam ozenil

20. září 2007 v 14:12 | emily-fftl
jeho manzelka je slecna lyn-z:)
mne sa celkom lubi:)
Jsou tam vzadu vedle podia, kdybyste je náhodou neviděli
j

dnes som prisla na takuu vec ...X-/

14. září 2007 v 21:30 | emily-fftl |  diary
noooouu minule som tak pozerala na bertov obrazok a doslo mi ze on sa neskuocne moc podoba s tymi blond vlasami na kurta cobaina :-*
nooou coment krasny su obidvaja

smrt a ruze

12. září 2007 v 20:41 | emily-fftl |  poviedky
Smrt a růže
Jonathan Collin byl mladý, pohledný a velmi tichý zaměstnanec pohřebního ústavu. Práci se věnoval naplno, neměl přítelkyni, ani zájmy, a téměř žádné přátelé, až na hrstku známých ještě ze školy. Dnes měl náročný den. Stihl už tři pohřby a teď vezl tělo na čtvrtý, konečně poslední. Byla to nějaká mladá holka, šestadvacet let, údajně spadla ze skály a poranila si míchu, načež zemřela. Jmenovala se Eva Sandori, víc o ní nevěděl a vlastně ani nepotřeboval. Ale chtěl. Zajímaly ho osudy všech těch mrtvých lidí, jejich zapomenutý život a smrt, která přišla obvykle náhle a nečekaně. Chtěl vědět, koho to vlastně veze v pohřebním vozidle, v černé a temné rakvi, pro koho pozůstalí pláčou, čím byl dotyčný tak výjmečný... Ale to nešlo, lidí umíralo hodně na to, aby se o všechny zajímal. Odbočil ke smuteční síni a zastavil. Obrátil se na spolujezdce. "Tak, jdem na to." Vystoupili, otevřeli prostor pro rakve a rakev vynesli ven. "Ještě že tam neleží nějakej stokilovej chlap, na to už bych dneska neměl." "Já taky ne." odpověděl Jonathan. "Dnes toho mám dost." Dopravili rakev do obřadní síně a práce se ujala aranřerka. Rozestavěla věnce kolem dokola, pověsila květiny, upevnila povolené stuhy... "Otevřem to?" zeptal se Jonathanův spolupracovník a Jonathan jen přikývl. Chopili se víka.
Dívka v rakvi byla přes svou smrt nevýslovně krásná. Jistě byla kdysi snědá, ale nyní už ne. Byla pobledlá, s tmavými, slušivě upravenými vlasy, nádherným obličejem, jež halil jemný a elegantní závoj a dokonalou postavou, kterou ještě zvýrazňovaly černé společenské šaty. Pro Jonathana byla perfektní. Zůstal na ni upřeně hledět a ani neposlouchal svého kolegu, který si něco mumlal pod nosem a kytkách. Vyrušil ho až ostrý hlas aranžerky. "Jsem hotová! Kdy mají přijít?" "Za půl hodiny." odvětil Jonathan a ještě věnoval jeden pohled mrtvé dívce. Aranžerka si toho všimla a poznamenala: "Tak mladá...taková škoda! No jo, na světě je bordel!" "Hmmm..." Jonathanův kolega se odebral k odchodu. "No jdeme, ne? Co tam ještě stojíš? Ty toho dneska už nemáš dost?" Jonathan se otočil a odkráčel ven k autu.
"Víš co, já si zajdu na oběd do místní restaurace, ty už jeď." Spolupracovník se podivil. "Cože? A proč se nenajíš u nás v bistru?" "Chci být chvíli sám. Můžeš to pro mně udělat?" "Jo. Tak já jedu. Zatím..." "Jasně..." Pohřební vůz zmizel v zatáčce a Jonathan se vrátil do smuteční síně.
Aranžerka už se taky chystala k odchodu. "Ach, vrátil jste se...zapoměl jste něco?" "Ano, menší úpravy. Já už to tady zvládnu, můžete jít." "Tak fajn. Už jsem hotová." Otočila se, popadla kabát a odkráčela. "Nashledanou!" zavolala ještě a pak zmizela. Jonathan zůstal sám s mrtvou. Díval se na ni. "Jsi moc hezká." řekl. Usmál se a opatrně ji pohladil po tváři. "Za chvíli mi tě pohřbí...hluboko do země. Shniješ...ale to nemůžu dopustit. Něco tak krásného..." Dostal nápad. Vezme si ji k sobě. Nenechá ji tady, aby ji zakopali jako psa. Bude jeho. Přitahovala ho. Měl na to půl hodiny. Musí se dostat domů pro auto...rychle...
Do dvaceti minut byl zpět. Nechal otevřené dveře, vběhl do smuteční síně a zvedl tělo z rakve. Naštěstí tam ještě nikdo nebyl. Musel si pospíšit. Posadil mrtvou dívku na zadní sedadlo, ale přepadla. Nechal ji tak, zavřel a sedl si k volantu. "Tak, už mi tě nevezmou, Evo."
Doma ji položil na postel a políbil ji. "Tak tady já bydlím. Nic moc, ale dá se tu žít. Můžeš tu bydlet se mnou, zvykneš si tady. Mohl bych ti něco přinést na uvítanou, že? Tak tady počkej, hned jsem zpátky." Vyšel před dům a namířil si to do protějšího květinářství. Prodávala tam jeho sousedka, která Jonathana už moc dobře znala. "Dobrý den, pane Colline! Co to bude?" mile se usmála. "Tucet růží, prosím." "Ale! Tucet růží? Pro vaši matku? Má narozeniny? Nebo jste si snad našel přítelkyni?" Jonathan se pousmál. "Ano, pro přítelkyni." "No vida! Přece jen nezůstanete sám! Tímhle jí zaručeně uděláte radost!" "Ano, jsem si jist." Po chvíli zaplatil a vrátil se domů.
"Jsem zpátky! Podívej, co jsem ti donesl! Líbí se ti?" Položil kytici růží Evě na prsa a vtiskl jí na tvář polibek. "Jsi moc hezká. A oni tě chtěli pohřbít!...Nemáš hlad? Hmmm, ale jistě...nemáš. Promiň." Sám otevřel lednici a vzal si bagetu. "Já už hlad mám." usmál se a pustil se do jídla.
Hodinu na to zazvonil telefón. Jonathan jej nezvedl. Ozval se záznamník. "Tady Jonathan Collin, zřejmě jsem v práci. Po zvukuvém signálu mi zanechte vzkaz." Pak se ozvalo pípnutí a hlas jeho nadřízeného: "Kde jsi, sakra, Jonathane? Všude tě hledáme! Ta mrtvá z rakve zmizela, nevíš o tom něco? Ozvi se." zněl rozčileně. Jonathan mu ale nehodlal volat. Nemohl by pak zůstat se svou milou. O chvíli později zvonil telefón ale znovu. Tentokrát to Jonathan už zvedl. "Ano?" "Jonathane, kde sakra jsi?!" Byl to jeho šéf. "Udělalo se mi zle, promiň, že jsem se neozval. Zvracel jsem. Asi nepříjdu nějakou dobu do práce." "Jak si to představuješ?! Jen tak si řekneš, že nepříjdeš do práce! A ta holka z rakve zmizela! Víš, jaký z toho byl průšvih? Hledáme ji a údajně jsi tam byl naposledy ty!!!" "Ale já o ničem nevím. Dělá se mi zle, už budu raději končit...." Pomalu pokládal sluchátko, ale ještě slyšel nadřízeného, jak křičí do telefónu: "Jonathane! Tak už do práce nechoď vůbec! Jonathane, slyšíš?!..." Zavěsil. Vrátil se k Evě. "To byl šéf, zlobí se na nás. On to ale nechápe. Já chci být s tebou..."
Večer zvonil telofón do třetice. Jonathan si nejdříve říkal, že ho nezvedne, ale nakonec si to rozmyslel. "Prosím, Collin." "Ahoj Johne, tady je tvá matka. Jak pak se máš? Napadlo mě, že ti zavolám..." "Ahoj mami, mám se fajn, a ty?" "Taky taky...nechceš se někdy ukázat?" "Mami, to nejde, mám tady přítelkyni, nemám moc čas si s tebou povídat." "Ty máš přítelkyni? A že ses nepochlubil! Jak pak se jmenuje? Co je zač?" "Jmenuje se Eva a je horolezkyně. Mami, já vážně nemám čas..." "A kdy mi ji představíš?" "Já nevím, teď to nejde. Jsme spolu velmi krátce." "Aha. No, doufám, že se ale někdy dočkám...." "Určitě. Pa!" "Tak ahoj. A ozvi se někdy." "Jasně." Matka. Konečně zavěsila. Nerad s ní mluvil, pořád se mu jen starala do života. Otec už dávno zemřel, takže si neměla s kým povídat. Volala Jonathanovi. Neměl to rád. "Tak Evo, už na nic nebude rušit." Pustil televizi a opřel si Evu o rameno. "Mám ráda seriály? Nebo radši hudbu?" Mlčela. Jistě, byla mrtvá. Na krku se jí objevily krevní sraženiny...Jonathan se jich však nevšímal. "Budeme koukat na seriál a pak půjdeme spát."
Ráno se probudil s blaženým pocitem, že Eva leží vedle něj. Ležela nehnutě, krásná, černé šaty pečlivě srovnané, nezmačkané... Sváděla ho. Přitulil se k ní blíž. "Dobré ráno." políbil ji na tvář a následně i na rty. Byly chladné jako led. Pohladil ji po vlasech. "Asi jsem se do tebe zamiloval. Miluješ mě taky? Řekni..." začal ji vášnivě líbat a rukou ji nadzvedl šaty. "Jsi tak nádherná...Evo..." Její chladné tělo ho nevýslovně vzrušovalo. Roztáhl jí nohy. "Miluji tě. Moc tě miluji!"
Opět ji upravil a nechal ji ležet. "Líbilo se mi to." Vstal a všiml si, že na posteli ještě leží růže. Uvadly. "Sakra, promiň! Koupím ti jiné." Hodlal to ihned splnit. Běžel do květinářství, koupil tucet růží a vrátil se zas do bytu. "Tady jsou, ale dám ti je do vázy. Ať znova neuvadnou." Popadl skleněnou vázu, napustil ji vodou a postavil do ní čerstvé růže. "A je to. Vidíš, jsou krásné jako ty!"
Uběhly tři dny a Eva už začala zapáchat. Byl cítit celý byt. Jonathanovi to ale nějak nevadilo. Ráno zazvonil zvonek. Jonathan ještě rozespale otevřel. Za dveřmi stál jeho kolega z práce. "Bože, co to tak smrdí! Jako by někdo hnil!" "Co chceš?" Muž si vytáhl kapesník a přiložil si ho k ústům. "Měl by ses vrátit do práce...bože, to je smrad...co to je?" "Nic necítím. A nikam se nevrátím, skončil jsem." "Cože? Ale to přece jen tak nemůžeš!" "Ale můžu!" "Jonathane...sám dobře víš, kolik máme práce, tak neblbni!" "Mně to nezajímá, já mám dost té svojí..." "Ale...ale vždyť ty nic neděláš! Pořád jsi zůstaval v práci!" "No však právě. Teď chci mít čas na svůj soukromý život." "Vždyť ani nemáš přítelkyni!" "To se ale hrozně mýlíš! A teď vypadni, ona mě právě čeká!" Jonathan zabouchl dveře a vrátil se k Evě. Jeho kolega už znovu nezabušil. "Pořád nás někdo obtěžuje, ale to brzy přestane, drahoušku...uvidíš."
Eva už večer zapáchala k neunesení. Jonathan přemýšlel, co s ní má udělat, ale napadala ho jen jediná věc. Musel ji pohřbít. Moc se mu do toho nechtělo, ale nechtěl Evu vidět, až z ní bude hnijící "nic". Popadl ji do náruče a potmě vynesl ven do auta. Musel s ní odjet na svou chatu, měl tam zahradu, tam ji nikdo nenajde....
Zakopal Evu a vrátil se domů. Byl skleslý a nesmírně smutný z toho, že Eva musela odejít. Bylo to, jako kdyby znovu zemřela. Už nadále nemohla být s ním. Byl s ní tak krátce...
Uběhl týden a Jonathan každý den kupoval na hrob své milé čerstvé růže a chodil ji navštěvovat. Mnohdy jí i zpíval a mluvil s ní jako s živou. Toužil ji mít u sebe, ale nešlo to. Pak se ale vracel jednoho dne domů a zamyslel se nad smyslem života. Nevnímal, kudy jede, a málem srazil mladou ženu, která přebíhala ulici. Naštěstí zastavil včas. Vystoupil. Při pohledu na její tvář skoro oněmněl...byla tak podobná Evě! "Omlouvám se...já..." "V pořádku." vyhrkla žena. "Nic se mi nestalo, ale příště dávejte větší pozor." "Jo...mohu znát vaše jméno?" "Ehm...jsem Susan." "Jonathan." Podali si ruce a Jonathan se usmál. "Mohu vás jako omluvu pozvat na oběd?" "Ne, já spěchám do práce, už jdu pozdě...omlouvám se." Jonathan se tedy vrátil do auta. Pociťoval tak trochu zlost, že ho Susan odmítla. On ji chtěl! Nastartoval a pousmál se. "Ale jo, půjdeš se mnou...." rozjel se a prudce do Susan najel. S výkřikem mu přepadla přes auto a zůstala ležet. Jonathan vystoupil a nahmatal tep. Žila. Zvedl ji a v náručí ji odnesl do auta. "Vidíš? Už jedeš se mnou! Ale nemůžu tě nechat žít..." jemně pohladil její tvář, načež jí zlomil vaz. "Papa! Už jsi moje...Evo..."
AUTOR: Lady Draculea

anjel smrti

12. září 2007 v 20:25 | emily-fftl
zaujimavy obrazok ktory pravdepodobne predstavuje nejakeho anjela smrti
mne sa velmi paci


cintorin

12. září 2007 v 20:22 | emily-fftl |  poviedky
Zase tie isté slzy..............je tma a ja sa pomaly ptrechádzam po prázdnom cintoríne. Napĺňa ma pocitom viny. Že som niekto kto nepatrí do tohto sveta. K tým šťastným, večne sa usmievajúcim ľuďom. Tí ktorí nechápu, že je to vážne. Ktorí sa boja otvoriť oči...aby videli to čo je skutočné...Nadovšetko milujú svoje ružové okuliare a nikdy ich neskladajú z očí... Trápi ma, že ma nevidia. Takú aká som. Vidia iba slnko a nechápu, že ho obklopuje ničivá temnota. Tá ktorá zničí úplne všetko. Aj to najmenšie zrniečko lásky, ktoré sa ešte nezabilo samé. Ľudia ktorí vytvárajú zlo a ponúkajú ho celému svetu. Predstavujú pre mňa diabla. Tí čo sa tvária ako najväčší svetci. Privlastňujú si božie zákony....kážu dobro a plodia iba zlo.........Možno iba nechtiac. Možno zo strachu, že ich to pohltí. Za večne usmievajúcimi sa tvárami...vidím zlo. A plačem a nič nemôžem urobiť. Kľakám si k hrobu.... k opustenému staručkému hrobu...Nieje na ňom nič. Vôbec nič....Zabudnutí hrob z hroznou minulosťou. Chlapec ktorý v ňom leží spáchal samovraždu. Videl ako zabili jeho matku. Jeho vlastný otec priložil fakľu ku hranici zo surového dreva. Držiac v ruke bibliu..... Clapec videl ako jeho matka zomiera v plameňoch. A potom v noci videlo celé mesto zomierať v plameňoch chlapca. A teraz leží tu. V tomto smutnom, zabudnutom hrobe. A ľudia iba prechádzajú popri a nič nevidia...len vlastné problémy, vlastní svet. A čo ich duše?........ Ľudia ktorí nechápu, že raz to príde. Že príde smrť. Zatvárajú oči a s optimistickym úsmevom veria, že im sa nič nemôže stať. Ja rada premýšľam o smrti...hľadám jej tvár....čakám kedy pocítim jej mrazivý dych a ako ma bude volať k sebe. Musí byť krásna keď jej nik nedokáže odolať..A predsa z nej všetci majú strach... Spoza sochy veľkého kamenného anjela ma osvecuje mesiac..je spln...Je tu naozaj krásne. Netopiere mi poletujú nad hlavou a vosk zo sviečky ktorá mi stojí pri nohách steká dolu ako krv z rany na srdci.... Zo srdca Boha.........Z Boha ktorý sa iba prizerá na tento hnijúci svet... V moci Satana. V jeho moci sme sa všetci ocitli. Satan ktorý sa tváril ako Boh...a všetci uverili.... A Boh nad nami pevne stojí ako skala. A nezasiahne.. Čaká kedy nám láska otvorí oči. Tá láska ktorá radšej zahinie sama, len aby nemusela bývať v našich skazených srdciach plných pýchy, sebectva, farizejstva a závisti. Počujem kroky...smerom od brány ku mne niekto prichádza..mám strach.....vidím tieň muža. Ale iba tieň...pri srdci mám taký zvláštny pocit.... Plačem ešte viac. Jedna slza sa mi skotúľala po ruke rovno na plameň sviečky. Je tma. Bojím sa.. Kroky sa ustálili je tu ticho. Prázdne hrobové ticho. V hlave mi hučí tlkot vlastného srdca..a točí sa mi hlava..chcem utiecť, ale bráni mi vlastný strach...Zabili mi anjela...môj anjel je mŕtvy. Leží v hrobe hlboko za mojou dušou. nemá ma kto chrániť. Ani usušiť slzy.... Zomrel môj anjel. Jediný kto bol ochotní kvôly mne žiť. A Teraz je mŕtvy. Umieram aj ja.. Bez anjla. Nič ma už späť nevráti. Zostanem mrieť na náhrobnom kameni... A cez hvízdanie vetra už nepočujem ani svoj plač...Chladné kostolné múry sa opierajú do neba...Mesačné svetlo zahaľuje kríž...a ja klesám do hrobu ....padám hboko a sype sa na mňa čierna cintorínska pôda....a to čo cítim už nieje strach.....Len krvavé bozky mojej drahej smrti.........

ziletka njeje pomoc :-!

12. září 2007 v 20:10 | emily-fftl |  poviedky
Toto njeje moja osobna spoved.je to spoved cloveka, ktori sa svojou nekonecnou hlupostou a naivitou doviedol do stavu, odkial uz niet navratu. Nikoho nenutim aby to cital, ale dufam ze ten komu sa to podari az do konca pochopi, aky krehky je ludsky zivot a ako malo staci na to, aby si ho clovek dobabral. Navzdy a neodvolatelne. trosku mi tam vadia tie gramaticke chyby ale opravovat sa mi to moc nechce.
Volam sa Radovan a som z Kosic. Mam 21 rokou. Zacalo to pre mnohymi rokmi, bol som uplne normalni pubertak, s tipickimi problemami a radostami. Mal som 15 a zivot som bral ako vyzvu. Nebol som ziadny anjel ale ani chuligan. Sem tam som z recesie potiahol cokoladu v obchode, sem tam sme s kamosmi nieco vystrojili... Nic strasne, ale citili sme v sebe silu, ktora musela nejako von. To ze som bol punker nie je dolezite, mohol som byt rovnako metalista alebo baletak. Raz sa mi stalo ze pri tom vysttrajani som sa poreazal o crepy flasky, ktoru som rozbil - "aby bola sranda". Nebola to ani velmi hlboka rana. Bolelo to ale nemohol som sa ukazat ze som baba, tak som sa tvaril ze je to ok. Mal som vsak divny pocit. Taki... nedokZEm to opisat, po prvej bolesti to potom zacalo byt... Prijemne. keD som prisiel domov, zaviazal som to a za par dni zabudol. Zhodou okolnosti som sa asi o dva tyzdne na to porezal doma, ked som krajal chlieb. Tentokrat zasiel noz dost hlboko a museli mi to sit. Poviete si - a co, ved to sa stane hocikomu. Suhlsim... Ja som si vsak zase pripomenul ten zvlastne prijemny pocit, ktory nasledoval po bolesti. Pocit akehosi ... Opojenia... Pokoja ablazenosti... Lahkosti. Keby to bol intenzivnejsi pocit, povedal bi som ze sa vznSam alebo lietam. Akobi vsetki problemi boly zrazu prec. Iba ja... A moj dych... A tlkot srdca... A nebesky pokoj. Navyse pohlad n vlastnu krv bol fascinujuci. Dnes uz viem, ze to bola pozvanka do pekla, ktoru nebolo mozne nevybrat. Dnes uz viem, ze to bol zaciatok cohosi krasneho, co vsak trva iba okamih a potom kruto skonci. Dnes uz viem, ze obetovat dlhe roky zivota koli tim niekolkim momentom bola hlupost. Dnes uz viem... Ze toto vsetko som pochopil prilis neskoro. moj lekar mi to vysvetlil, co sposobuje taky pocit. Je to urcity hormon, ktory telo vylucuje ako obranu proti bolesti a jeho ucinki su velmi blizke morfiu. A ze je rovnako navykovi ako ktorakoolvek ina droga. Lenze je nebezpecnejsi... Omnoho viac, lebo je priamo v nasom tele, netreba ho kupovat, zhanat. Staci vykonat maly rez, alebo dva a telo uz dokonci zbytok. A tak nasledovalo to co nasledovat muselo... Zacal som si sposobovat bolest vedome, aby som mohol potom uplne omameny lezat na podlahe alebo v kupelni a vznasat sa kdesi, kam normalni smrtelnik nepachne za cely svoj ubohy obycajni zivot. Ubohi? Oooch boze aki omyl! Samozrejme som si vzdy dal pozor aby ma nikto pri tom nepristihol, aby neostali ziadne stopy, aby som nic nezaspinil od krvi a tak. darilo sa mi to celkom uspesne skryvat asi rok. Dlhe rukavi, pulovre... Nikto nic netusil. Akurat mamka si vsimla ze stracam chut do jedla,vo veku ked bi som ju mal mat prave naopak vacsiu. K tomu sa pridali zvlastne stavi smutku, depresii, cely svet zacal byt sivi, nemal stavu, citil som sa nepochopeni, sam. Oslava 16tki sa vydarila. Opil som sa ako dovtedi nie. Nastastie som bol natolko mimo, ze som nemal sil sa zase porezat. nstaSTie preto, lebo by som to nedokazal skryt. Mesiac po narodkach vsak vsetko prasklo. Bol som sam doma a naSi sli zase na zahradu a mna uz akosi automaticki nevolali, nebavilo ma to tam. Mal som celi den len pre seba. Avsak auto sa im pokazilo a tak dosli o hodinu nazad. Nasli ma. Bol som ako skoro vzdy vo svojej izbe, sedel na zemi s dorezanymi rukami a vznasal sa. Ani som nevnimal, kedy vosli do izby, prebral som sa akotak az na otcove facky a mamin histericky plac. Uz ani neviem co som blabotal, bol som mimo. Odviezla ma sanitka a bol som tyzden na pozorovani na psychiatrii. Tie stupdne otazky lekarov mi liezli desne na nervi, raz som dokonca jedneho strasne spixoval co sa kuva stara do mojho zivota a taak. naSi ma chodili pozerat skoro kazdy den, najme mama, aj to mi liezlo na nervi. Necitil som sa ako magor. Bol som len typicky pubertak s troku vacsimi prechodnimi problemami, navyse nadpriemerne inteligentni, takze som sa citil opravnene urazeny, ze robia taky cirkus vsetci okolo. Potom ked ma pustili to bolo doma ine. Citil som ze ma nasi sleDuju, velakrat som si vsimol ze moje veci niesu na svojom mieste, asi hladali ziletki. Chvilu to bolo ok, snazil som sa ich ubezpecit ze som v poriadku, ale ten pocit ze ma sleduju a ze nemam sukromie a doveru to len zhorsoval. Vztahy sa zacali kazit, vovsetkom som videl utok na moje sukromie. Nemohol som si nic schovat s pocitom, ze mi to niekto potajomki nenajde, neprezrie, neprehrabe. Trosku sa to ukludnilo ked som si nasiel priatelku. Stretavali sme sa v partii kdE som zase zacal chodit. Bolo to skvele, ja som lubil ju, ona mna. Aspon som si to myslel. Spriatelila sa s mamou, bolo to fajn. Jedneho dna som mal taki zvlastni pocit ze sa na mna diva inak, aj som sa spital ale zahovorila to a potom som na to zabudol. Po case sa zacali na mna divat aj v partii divne, dokonca som mal pocit ze m tam nechcu. Prestali ma volat von, velakrat som sa len dozvedel ze boli tam alebo tam. Az som stretol kamarata vonku a rovno sa spital co je vo veci. Jeho odpoved ma sokovala: my nepotrebujeme v partii choromyselneho debilka. Na otazku co tym myslel sa len uskrnul a vysmesne povedal, aby som sa spytal svojej holky. Ona najprv zapierala, ze o nicom nevie, potom sa rozplakala a povedala, ze moja mama sa s nou rozpravala, povedala jej co som robil a ze ju poprosila abi jej povedala kebi som to robil znova. A ze sa raz preriekla pred kamoskou a asi sa to dozvedeli aj ostatni v partii ale ze ju to strasne mrzi a lutuje to ale ze ma stale miluje aj tak a nevadi jej to a vobec... Bolsom neskutocne nsraty. Prvikrat vzivote som udrel caju, strasne som jej nadAval a potom ju vyhodil, potom som vynadal mamke a utiekol. Nasli ma polisi v parku na treti den... Opiteho, spinaveho, dorezaneho. Zachytka, potom psychiatria. Odmietol som navstevy skoro vsetkych, iba segru som akosi nevedel ignorovat. Ona jedina ako keby bola pri mne. Nikdy mi nic nevycitala, nikdy som nemal pocit ze ma pozoruje ako ostatny. Dokonca som raz potajme pocul, ako oponuje mame ze ju nech "do toho" netahaju, ze ona pre nich robit policajta nebude. Mamu som videl zoparkrat v hale v nemocnici ked chcela ist za mnou, uplakanu. Holka tiez chcela prist. Stravil som tam mesiac ci kolko, strasne nachuja tam bolo. Zase tie primitivne otazky dookola. Mal som chut vrazdit. Po navrate to bolo uz uplne o nicom. Foter sa so mnou nebavil, mamka sa na mna divala ako na tazkeho narkomana, iba segra bola na tom relativne dobre. Jej som mohol povedat vsetko. Vsetko bolo nanic, doma to bolo nakokot, kamosi ma ignrovali... Pocity opojenia po porezani, ked som mal depky z toho celeho skurveneho sveta okolo mna, sa striedali s vycitkami rodicov, dohovaranim, pobytmi na psychiatrii a tak stale dookola. Mamka od zialu schudla, ochorela, lenze mna to vtedy nezaujimalo. Dokonca som uz ani neskryval ze si ublizujem. nasiel som si novych kamosov ktorim to nevadilo, dokonca ma chapali lebo niektori robili to iste. A tak som prezival zo dna na den nepochopeny a odsudzovany na jednej strane, uznavany a chapany na strane druhej. Doma som bol cim dalej tym menej. 17, 18, 19... Roki isli a ja som zil v iluzii ze je vsetko ok, ze som iny ako vacsina a vynimocny, ze vsetko mam pod kontrolou akurat som posledny rok trosku chorlavy, prechladnuty, pokasliaval som, schudol... Az som sa raz prebral v nemocnici, napichany hadickami a bolo mi na umretie zle. Mamka sedela v kute v kresle a na zialom opuchnutej a vyplakanej tvari som jej videl ze sa uz nevladze na mna ani divat. Z omylu ze toto je zase len prechodne stadium ktorych som uz zazil spustu, ma velmi rychlo viviedol doktor. Uz ked prisiel do izby za mnou som vedel ze nieco je zle. Velmi zle. Videl som mu to na tvari, v ociach. Po uvodnych banalitach, ked som ho zarazil, nech rovno povie co sa deje sa na mna dlho zadival a spytal, ako dlho si myslim ze budem zit. Blba otazka! Jasne ze dlho, ved som mal iba 19. Smutne pokrutil hlavou a povedal mi nieco, comu som este dllho nedokazal uverit: "je mi luto ale ak budes zit este dva-tri roky, bude to viac nez zazrak." mamka sa strasne rozplakala, srdce mi slo puknut. Nakoniec ju sestricka odviedla, uplne sa zosypala. Lekar mi potom ukazal nejake testy a papiere a vysvetlil, ze som sa musel niekedy pri tom rezani nakazit tetanom aj hepatitidou a este nejakym svinstvom a ze to vsetko dohromady, nejak narusilo imunitu organizmu a funkciu pecene kedze sa neliecilo. Rezanim sa totiz otvara brana pre bacili, virusi a inu haved. a caste rezanie, resp. narusovanie koze ako ochrany pred nakazou moze mat jediny vysledok. Tvrdy dopad z vysin opojenia na zem, prilis tvrdy. Podla lekarov sa s tym neda vela robit, ani sucasna medicina, dlhodobe posobenie virusov sposobilo taky chronicki stav, ze sa mi zacina rucat celi imunitni system a kazda chripka alebo obycajna skurvena horucka moze sposobit kolaps organizmu a lahko aj smrt. Nieco ako AIDS. "Kolega" co lezal s podobnou diagnozou na vedlajsej posteli zil 4 mesiace... Ja dnes prezivam zo dna na den len vdak tomu ze sa o mna staraju vsetci na ktorych som sa v hneve vysral. Utrapena mamka, ktorej tych 5 rokov mojho "lietania" vzalo aspon 20 rokov zivota, otec, ktory sa drzi len taktak aj to tusim len koli mamke, aj priatelka sa snazi ale ta to robi skor z lutosti aby ospravedlnila "zradu". Stari kamosi su zasa kamosi. Co z toho dpc ze su vsetci spat ked ja nemam to jedine, co by som chcel? Zdravie a buducnost! Teraz keby som uz robil cokolvek, je to nanic. Samozrejme, nevzdavam sa a bojujem, snazim sa napravit a vynahradit vsetkym vsetko, co som zameskal alebo som niekomu ublizil. A ze je to kuuuurva dlhy zoznam hriechov... Netusim ci to stihnem skor nez umriem. Netusim totiz, kedy umriem. Niekedy mam pocit ze je to vsetko nanic, najme ked mi zacne byt spatne a ja sa rano zobudzam zo sna kde stojim na vrchole nejakeho kopca, vsade kvety a motyle, vsetko je krasbe a zrazu sa zjavi lekar a povie ze "ahoj Radko, vies ze zajtra umries?" Svet sa prudko roztoci a rozmaze a rozpadne na milion drobnych vrtuliek, ktore poletuju vsade okolo a ja ich nedokazem pochytat a poskladat dohromady. Pritom sa kotulam dole tym kopcom, kvietky a motyle zrazu pichaju, su tvrde, ostre, boli to az napokon dopadnem na cestu kde prave ide maly vlacik, zapiska a narazi do mna, ja sa vtedy prebudim cely spoteni, udychcani a niekedi letim rovno do zachoda a zvraciam. Stale ten isty sen, niekedy aj 5x do tyzdna. Zijem kaZDy den v strachu ze tento den moze byt moj posledny a je to strasny pocit. Tak strasny, ze to neprajem ani najhorsiemu nepriatelovi. A to vsetko len preto, ze som nedokazal napriek mojej inteligencii ustrazit tu zradnu hranicu, za ktorou uz niet navratu. Dnes uz vIem ze to nedokaze nikto, dnes ano. Ale je neskoro, Prilis neskoro. Kazdym dnom je vsetko tazsie a tazsie. Ranne vstavanie, bezne ukony, vacsia fyzicka aktivita je uz nemyslitelna. Chcem aby vsetci co si to precitaju, pochopili ze ludske telo je zradne, oklame ta a privedie do zahuby. myslis si ze si mladi, ze zvladnes cokolvek, skusas "kam sa az da zajst". lenze telo je svina. jednoho dna preteci pohar a povie dost a nikto nemoze vediet kedi to bude. u jedneho skor, u ineho neskor. A co je horsie, sposobis strasnu bolest ludom okolo. Najme tym, ktorych mas najviac rad, ktorych milujes! A ktori si to najmenej zasluzia!!! Napisal som to sem najme preto, lebo segra ma donutila a pocuvam aj o modnej vlne nazvanej emo, kde je vraj vela takych, co robia to co som robil ja, pretoze je to "in", vraj sucast tej filozofie cico to je. Lenze emo o tomto NIE JE!!! Ziadnen styl o tom nie je. Nebudem nikoho prosit aby to nerobil. To si musi uvedomit kazdy sam po precitani mojich riadkou. Ja len dufam, ze tymto zachranim pred predcasnou smrtou alebo nenapravitelnymi problemami aspon jedneho a vyvediem ho z omylu, ze ziletka je liek na depresie a problemy. NIE JE.
Autor:

rApIdsk8t


mozno ste si vsimli...

11. září 2007 v 20:50 | emily-fftl |  diary
no ty kks teraz som pisala clanok ale jelikoz som na uuuuuuplne krute pomalom pocitacio tak sa mi cely zmaazaaal a nezverejniil aaa maam teraz strasne nervy .. nooo boolo taam neco ze ..... mozno ste si vsimlii ze tu uz nic nepribuuda lebo nemam cas kvoli tomu ze zacala skola , ostatok volneho casu travim vonku a na net nemam moc casu , za dalsie newjem co take by som sem mohla pridavat aa za dalse ze tu nemam moc vysoku navstevnoost . a blaaaa blaaa a mati ma uz vyhana takze zase nemam cas... ved vidite.. zajtra to musiiiiiiiiiiiiiiiim dokoncit a prezentovat moju vyznamnu rec co nikto necita :D a pridam sem volaco :D

jeffree star

11. září 2007 v 16:47 | emily-fftl
jee no totottooo je moj asi skoro mozno prawdepodobne najvecsi vzoooor :-*
uplne ho zboznujem :D

http://img136.imageshack.us/img136/8295/js2bp7.jpg
http://files.isound.com/pics/j/e/jeffree_star-75118.jpghttp://www.ljplus.ru/img/m/a/may_einsel/jeffree_star.jpg
fck the scene




http://buzznet-42.vo.llnwd.net/assets/users12/freakishxxoutcast/default/ohhhh_jeffree..._lol_jeffree_star_is_hawt--large-msg-116163234246.jpg
davey and me <3



http://buzznet-31.vo.llnwd.net/assets/categories15/JeffreeStarsPrincess/GioHavok_Jeffree_Star--large-msg-117217014431.jpg
DJ Jeffree




Fingers Crossed

Hello Cunt


Pink Dreams



Stuffed Animal Murder Scene



Eyelash Curlers & Butcher Knives


Hollywood Is A Bodybag of Stars


the cutest thing




matt and me
omggg cutee




Rainbows And Diamonds



Plastic Surgery Slumber Party
juu toto je tez krasna fotecka


Japan Moment












ece jednu daevovuu foteckuu





moj davey












ach jaj .. zacala skola...

4. září 2007 v 17:13 | emily-fftl |  diary
jaaaj.. uz zacala skola...to je o nervy ...:( zase mame novych spoluziakov ....ale jakych .. =(
vseci su uz minimalne o 3, 4 roky starsi :( a hnusny ...robia si z cloveka len posmech atd..
ale sak to je jedno. tento rok bude urcite najhorsi ..ale musim ho zvladnut , lebo je najdolezitejsi zo vsetkych..
ja som nikdy nebola spokojna zo spoluziakmi , ale teraz som viac ako len nespokojna!
hned prvy den v skole som mala nervy..jaaaj sadla som si do predposlednej lavice a za nami sedia taky dvaja chalani ..totalne otravny , hluchy , aj minuly rok sedeli za nami . akoze neni su nejaky zly abo neco podobne skor su to tichy chalani . kamaratia sa spolu len oni dvaja a vac nikto si ich moc nevsiima, ale aj tak su otravny ..cez hodinu furt : Radaaa, Petaaaa , co mame robit , kereeee.?... a fuuurt kolomdookola
ale horsa je ta skupinka kera si zaklada len na cigaretach, trave, a babaach ..
ten kto nekuri proste neni cool abo jak by som to povedala.
a jako ja, a moje 2 kamosky sme totalne nudne,lebo nefajcime cigy, travu toboz, s nikym nechodime ani jedna ... ale sak to je jedno mna nezaujima co si o mne ostatnmi myslia..
aj ked jak sa zda do tohto sveta niektory asi nepatrime,zatoze sa len trosku odlisujeme