zajimave

16. listopadu 2007 v 12:06 | emily-fftl |  poviedky
Kdykoli se podívám do zrcadla, nejsem v odrazu sám. Hned vedle mne stojí druhý muž. Vypadá jako já. Jen jeho vlasy jsou delší, kůže bledší, oči černější. Nevypadá zdravě. Nemluví na mě, jen se upřeně dívá do mých očí černotou svých. Objevil se vedle mě jedné noci. Vyděsilo mě to k smrti. Jinak to nebyla nijak speciální noc. Od té doby sním i přes den. Ztrácím se. Lidé, co potkávám na ulici, vypadají jinak. Proč se na mě dívají? Proč vždycky přestanou mluvit, když jsem poblíž? Nefouká vítr a přitom jim vlasy divoce vlají přes obličeje. Je mi čím dál hůř. Jednou jsem se probudil ležící na stropě. Začaly mi nekontrolovatelně téct slzy. Zaplavily celý strop. Zavřel jsem oči co nejpevněji to šlo. Když jsem je znovu otevřel, byl jsem zpátky na podlaze a mé slzy na mě pršely. A on se na mne dál dívá ze zrcadla.
Ulice se změnily v bezbarvý les. Už nepotkávám žádné lidi. Jak mi rostou vlasy, vypadám čím dál víc jako on. Bojím se, co se mi stane, až budu vypadat stejně. Rozhodl jsem se to nedopustit a ostříhat se. Nenechal mě. Paralyzoval mě šok, když se mě dotkl. Málem mě uškrtil. Když už jsem téměř nedýchal, pořezal mě nůžkami na ruce. Ráno jsem se probudil a bylo mi mnohem lépe. Šel jsem se podívat do zrcadla. Ale nebyl jsem tam. Byl tam jen on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.